Monika Němečková spolehlivě boří zažitou představu, že práce dobrovolných hasičů a také třeba náročný hasičský sport jsou spíše chlapskou záležitostí. Nejenže byla nedávno zvolena do čela celostátního Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, ale mezi hasiči působí prakticky celý život na různých pozicích. Je členkou Sboru dobrovolných hasičů ve středočeské Pískové Lhotě, kde například podle údajů z roku 2015 tvořilo členskou základnu 81 procent žen. „K hasičům mě přivedl tatínek, je u nich celá naše rodina,“ říká Monika Němečková.

Předně, Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska je spolek, který má po celé republice více než 360 tisíc členů, jen ve středních Čechách máme 54 646 členů. Podle našich stanov máme čtyři hlavní okruhy úkolů a určitě to není jen zmiňovaný sport a kultura. Tím hlavním je pomoc obcím, záchrana života, zdraví a majetku stejně jako odborná příprava našich členů do zásahových jednotek a vzdělávání. Dalším cílem je výchova mladé generace, tedy klasická mimoškolní výchova a vzdělávání. Vždy s oblibou říkám, že jsme v tomto směru něco podobného jako skauti či Tomíci.

Nicméně požární sport a typická kultura v obcích, to k tomu také patří...

Sportovní činnost hasičů zná asi každý, vnímáme ji v duchu sportu pro všechny. Vy jste použil hezký termín požární sport, ale říkáme mu souhrnně hasičský sport, protože se dělí na dvě základní odvětví. Požární sport má známější disciplíny, jako sto metrů přes překážky, štafeta čtyři krát sto metrů, výstup na cvičnou věž a požární útok, kdy se na čas sestavují hadice do útočných proudů a následně se stříká proudy vody do dvou terčů. A pak jsou to klasické disciplíny CTIF. Ty mají více charakter kolektivního sportování. To vše se v podstatě prolíná s naším čtvrtým hlavním cílem, a to je spolková činnost, kulturní život a klasické dobrovolnictví. Nádherně se to nyní ukázalo, když naši dobrovolníci silně pomáhali při řešení pandemie koronaviru, ať už šlo o převozy a distribuci ochranných pomůcek, šití roušek, zajišťování dezinfekcí a mnoho dalšího, bez ohledu na to, zda se jednalo o členy jednotek, nebo sbory dobrovolných hasičů. Jistě by bylo lépe, kdybychom u ničeho takového pomáhat nemuseli, ale na druhou stranu nás to posunulo opět o krok dál.

To je rozdílné tím, v jakém věku do našeho spolku vstupujete, protože nejnižším věkem jsou tři roky. To jsou kluci a holky, kteří si ještě chtějí hlavně hrát, lákají je majáky a hasičská auta a možná sní o tom, že jednou z nich budou praví hasiči. Ve vyšším věku je pak otázkou, jaký má kdo cíl, jestli být jen mezi námi, sportovat a podílet se na životě v obci, nebo má ambice připravit se na členství v zásahové jednotce. Tam je třeba do budoucna splnit různé předpoklady včetně zdravotní, fyzické a psychické způsobilosti. Obecně se dobrovolníkem může stát úplně každý, přičemž škála činností je u nás velmi široká. Mnoho lidí si u nás najde to své, proto máme tolik členů. Jiné předpoklady musí mít běžný člen, jiné zase vedoucí mládeže nebo trenér sportovního oddílu. Nicméně ne každý dobrovolný hasič se může stát členem zásahové jednotky, protože ho mohou limitovat některé již zmíněné důvody.

Určitě to nestačí, modernizace je stále nedostačující, ale řekla bych, že se to posouvá k lepšímu. Ať už to bylo díky dotačním titulům, které bylo možné použít na pořízení dopravních automobilů, nebo na obnovu a budování hasičských zbrojnic. To nám velmi pomáhá. Byly to nejen národní prostředky, ale i evropské a samosprávní. Není to vždy úplně jednoduché, ale za podpory státu a ve spolupráci s obcemi, které jednotky dobrovolných hasičů zřizují, se to pomalu zlepšuje. Jednotky jsou zařazené do kategorií a profesionální hasičský záchranný sbor, který zásahy koordinuje, má přesné informace o možnostech a vybavení dané jednotky v konkrétním místě. Podle toho se také k zásahům povolávají.

Z našeho pohledu je velmi důležité, aby naši členové, zejména v zásahových jednotkách, měli skvělé podmínky. A není to jen technika, kterou jste zmínil, ale také ochranné pomůcky a další věci. Jsou například benefitní záležitosti, jako třeba ozdravné pobyty, které dobrovolní hasiči zatím nemají možnost čerpat. V tomto směru musíme vést dialog a zlepšit podmínky pro jejich práci. Naším cílem je, aby byli při zásazích dostatečně chráněni, vybaveni a cítili se bezpečně.

V podstatě je to manažerská pozice, jejíž součástí je mimo jiné komunikace s veřejným sektorem, pokud chceme zajistit co nejlepší podmínky pro naše členy. Mám velkou výhodu, že jsem u dobrovolných hasičů vyrostla od malé holky. Prošla jsem různými pozicemi ve sboru v Pískové Lhotě na Nymbursku, ať už jako běžná členka, vedoucí mládeže, trenérka, hospodářka, nebo členka výboru. Mám díky tomu, řekla bych, střízlivý nadhled. Stále ve výboru aktivně působím, a to i při organizování akcí, při komunikaci s obcí, zajišťování financování spolku, dotační politiky a podobně. Díky tomu dobře vím, co nás hasiče dole v obcích trápí a co je potřeba zlepšit. V tom vnímám svou velkou výhodu.

Každopádně je třeba vést dialog o financování našeho spolku a budeme muset velmi nahlas hovořit o vícezdrojovém financování, protože jsme nestátní organizace. Co se týče naší vlastní činnosti, tak musíme přidat v oblasti prevence, utřídit si prezentaci naší činnosti směrem k veřejnosti a celkově zlepšit komunikaci napříč celým spolkem. Hodně se již podařilo, ale ještě musíme zapracovat.

Je pravda, že celá moje kariéra je spojená s hasiči. V podstatě hned po vysoké škole jsem nastoupila sem do kanceláře Hasičského domu v Praze. Že jsem se tím začala také živit, byla spíše náhoda, kdy mě na jedné akci oslovil tehdejší spolupracovník pana starosty jako úplně neznámou tvář z davu. Můj splněný sen bylo už to, že jsem se stala náměstkyní pro mládež, protože jsem vedle dětí a mládeže nejen vyrostla, ale je to pro mě srdeční záležitost a poslání. Mimoškolní práce s dětmi je mi velmi blízká, stejně jako dobrovolnictví a charitativní činnost, které se prolínají celým mým životem. Je to oblast, v níž jsem se našla. A starostování? To mi teď přinesl život, přijímám ho s naprostou pokorou.

To „doma“ mám takové složitější. Jsem rodačka z Pískové Lhoty na Nymbursku, kde žijí moji rodiče, a trávím tam podstatnou část svého života i nyní. Jinak už deset let žiji v Ostravě, kde mám životního partnera, dcery a syna. Moje pozice je ale spojená s Prahou, takže se prakticky stále pohybuji napříč republikou a často jsem i v Pískové Lhotě. Myslím, že mě všichni podporují, protože jsme taková hasičská rodina, děti jsou zvyklé, protože v tom se mnou vyrostly, můj partner Tomáš Lefner je starosta Okresního sdružení hasičů v Ostravě, oba moji rodiče jsou hasiči, bratr je profesionální hasič a neteř Eliška dobrovolná hasička (směje se).

V každé ne, ale je pravda, že obcí, kde působí sbor dobrovolných hasičů, je mnoho, aktuálně 7 651. Velkou výhodou pro nás, zejména v oblasti, kdy se začíná u dětí a mládeže, je právě naše geografická rozloha. Máme šanci nabídnout určitou činnost, ať už volnočasovou, vzdělávací, sportovní, či kulturní, v každém koutu České republiky. Totéž platí pro všechny činnosti spojené s pomáháním lidem. Prostě se to tak historicky stalo a vnímám to jako velké plus.

Naopak, počet našich členů se průběžně zvyšuje, a dokonce roste zájem zejména mezi mladými lidmi. Dvacet let zpátky byla členská základna ve věku do 18 let okolo 20 tisíc, dnes máme přes 63 tisíc mladých hasiček a hasičů. Jen pohledem na členy do 18 let jsme největší mládežnickou organizací u nás.