K profesionálním hasičům nastoupil v roce 1984, kdy působil krátce u požárního útvaru v tehdejším Gottwaldově, předtím byl čtyři roky u dobrovolných hasičů. V roce 1985 nastoupil k požárnímu útvaru v Ostravě. Postupně působil jako náčelník Hasičského sboru města Ostravy, vrchní požární rada ČR a současně náčelník, zástupce ředitele HZS Ostravy, zástupce ředitele a posléze i ředitel HZS Moravskoslezského kraje. Jako člen záchranných týmů se podílel na několika humanitárních misích. Od loňského července je genmjr. Ing. Vladimír Vlček, Ph.D., MBA, generálním ředitelem Hasičského záchranného sboru ČR.
Prostřednictvím MMR získali hasiči z EU dotaci 600 milionů korun na projekt „Zvýšení připravenosti HZS ČR k řešení a řízení rizik způsobených změnou klimatu.“ Co kdyby se to nepodařilo?
Pokud bychom neměli tuto techniku, nemohli bychom zajišťovat naši službu občanům ČR v takové kvalitě, rychlosti a dostupnosti. S ohledem na výši státního rozpočtu, a především s ohledem na alokaci financí na HZS ČR, není možné z těchto zdrojů dostatečně zajistit obměnu základní techniky, natož pořizovat techniku speciální. Tuto techniku jsme mohli pořídit i díky dlouhodobě pozitivní spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj, které je v pozici řídicího orgánu operačních programů, ze kterých byla tato technika pořízena.
Hasiče známe profesionální a dobrovolné, tedy profíky a dobráky. Jak na ně nahlížíte?
Označení „profík“ pro hasiče HZS ČR nemám příliš v oblibě. Spíše říkejme hasiči „placení“ a „dobrovolní“. Vždyť profesionální práci by měli odvádět všichni hasiči, kteří se u zásahu sejdou. Všichni jsme u zásahu na jedné lodi a všichni riskujeme své životy a zdraví při pomoci druhým.
Hasičina je klasické povolání, nebo tam musí být ono „srdce“?
Asi každý opravdový hasič má v sobě srdce na správném místě. Je to zkrátka poslání. Naše práce má celou škálu aspektů, od vzdělávání se přes zajímavou techniku, která baví asi každého kluka, udržování fyzické kondice, až po možný adrenalin při zásahu. A pak ta radost, když se vám podaří někomu pomoci, někoho zachránit. To všechno jsou momenty, pro které svoji práci děláme, a děláme ji také srdcem. Každý hasič navíc vnímá, že tahle práce s sebou nese také velký díl odpovědnosti.
Proč jste se vydal na dráhu hasiče?
Ještě na střední škole strojnické by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy budu hasičem. U nás v rodině, pokud vím, jím nikdo nebyl. Ale když jsem studoval VŠ báňskou v Ostravě, stal jsem se tam členem dobrovolných hasičů v Ostravě-Zábřehu. Odtud pak už byl jen krůček k hasičskému sboru jako svému povolání.
Hasičským profesionálem jste už téměř čtyři desítky let, asi to nebyla vždy jen procházka růžovým sadem...
Víte, nejhorší je pro mě srážka s lidskou leností, a promiňte mi ten pejorativ, také blbostí. Já nemám rád slovo nejde. Když mi někdo tvrdí, že něco nejde, znamená to jen, že se na věc nepodíval ze všech možných úhlů, že neudělal dost, protože kdyby ano, najde řešení. Stejně jako každý z nás musí překonávat spoustu překážek. Je to mimo jiné i o vůli.
Pane Vlčku, jste ženatý, máte tři děti. Je rodina „postižena“ hasičinou?
Nejstarší syn je hasičemstrojníkem, který zodpovídá za připravenost techniky, a toto povolání ho naplňuje. Jinak se rodina zatím nepotatila. Na druhé straně, bohužel, všichni jsou do jisté míry postiženi mou „hasičinou“. Navíc většinu času trávím mimo ostravský domov, protože sídlo máme v Praze. Ale snažím se rodině vykompenzovat zázemí, které mi vytváří.
Co vás napadne, když slyšíte slovo „hasič“?
Životní poslání. Být hasičem by měla být čest.
autor: Jiří Macek
foto: Archiv HZS ČR
zdroj: Rakovnický deník, 28. ledna 2022, s. 12.
