Jen vyvěsit ukrajinskou vlajku nestačí. To proběhlo myslí sedmadvacetiletého Daniela Skřeka hned poté, co Rusko vtrhlo na území svého souseda. A protože je zvyklý pomáhat a nebojí se do věcí osobně vložit, dal dohromady během několika málo hodin tým lidí, který pracuje v brněnském Asistenčním centru pomoci Ukrajině. Pro pomoc získal více než osm desítek lidí a další se mu každým dnem hlásí.

Skřek je doktorandem na Fakultě stavební Vysokého učení technického v Brně a pomáhání má v krvi. Když loni v létě zasáhlo tornádo obce na jižní Moravě, s chladnou hlavou rozhodl, že nemá cenu se na místo katastrofy hnát hned, ale počkal měsíc a pak dal dohromady plný autobus studentů stavařů, kteří pak na místě pomáhali předem vytipovaným rodinám.

„Když před pár dny vypukla válka, řekl jsem si, že vyvěšení vlajky je sice pěkné gesto, ale nic neřeší. Protože se znám se starostkou jihomoravských dobrovolných hasičů Zdeňkou Jandovou, dozvěděl jsem se, že bude vznikat asistenční centrum, kde se bude řešit i humanitární pomoc. Za jeden den jsem sehnal studenty i zaměstnance z fakulty, kterými jsem obsadil služby v centru na celý týden,“ popsal Právu Skřek.

Kromě policistů či hasičů je totiž v centru potřeba i dobrovolníků, kteří se starají například o příjem jídla, pití, hygienických potřeb nebo dětských plen, které je potřeba rozmístit v centru tak, aby se vyčerpaní uprchlíci mohli občerstvit či přebalit děti.

„Stanovil jsem dvanáctihodinové služby, aby to bylo logisticky zvládnutelné. Pak jsem oslovil i ukrajinské studentky z fakulty, jestli by nepomohly s tlumočením, protože na začátku byly s překlady velké problémy. Ukrajinské studenty jsem neoslovoval, protože vím, že mnozí z nich už odjeli do své vlasti, aby ji bránili se zbraní v ruce,“ vysvětlil Skřek.

Jako dobrovolníci se mu přihlásili také studenti z Ruska. Jejich nabídka ale zatím zůstala nevyslyšena. „Stavíme se k tomu zatím opatrně. Nevím, jestli by bylo vhodné, aby lidi, kteří utíkají před ruským útokem, tady instruovali jiní Rusi,“ krčil rameny Skřek.

Sám byl přitom překvapen, jaký ohlas na fakultě jeho nápad s pomocí v centru měl. „Rád pomáhám. Ale mívám taky strach, že když něco vymyslím, jestli se ke mně někdo připojí,“ usmál se skromně.

Po krátké schůzce kvůli rozhovoru už zase spěchal ke kolotoči, který sám pomáhal roztočit – vyřizování mailů, koordinace služeb s neziskovkami a vedením centra, nabírání dalších zájemců, kteří se nebojí obětovat svůj čas a přiložit ruku k dílu.

foto: archiv Daniela Skřeka

autor: Petr Kozelka