Po celé České republice vyrůstají asistenční centra pomoci Ukrajině. Jde o pomyslné brány do Česka pro tisíce lidí, kteří prchají před válečným konfliktem. Najdou v nich první pomoc, kde se mimo jiné dozvědí, co mají dělat. Bez stovek dobrovolníků by však sotva taková centra mohla efektivně fungovat a zvládat den ode dne rostoucí počty ukrajinských vyhnanců. „Hrnou se mi slzy do očí, když vidím jejich vděčnost za to málo, co jim tady můžeme dát,“ řekla CNN Prima NEWS jedna z dobrovolnic, která ve volném čase působí v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině v Ústí nad Labem.

„Jestli nám chcete něco přivézt, tak mikroténové svačinové sáčky, malé i větší, a igelitové tašky,“ říká mi do telefonu ženský hlas, když se chystám vyrazit do budovy bývalého rektorátu ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Právě tam svůj stan rozbilo Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině. „Jídlo ani pití teď nepotřebujeme, lidé nám sem toho přinesli opravdu hodně a bylo by škoda, kdyby se tu mělo zkazit,“ dodává žena. Nedá mi to, a k požadovaným pytlíkům přidám ještě aspoň několik balení Kinder čokolád.

Blížím se k výškové budově a u vchodu do areálu se ptám strážníků na cestu. Posílají mě k velkým plechovým vratům, za nimiž se nachází čekací zóna. To je vlastně první kontakt Ukrajinců s českou stranou. „Tady si každý vezme lísteček s číslem a čeká, až ho zavoláme o patro výš, kde s ním vyřizujeme administrativu,“ vysvětluje mi plukovník Martin Laníček, náměstek krajského ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Právě hasiči mají chod centra takříkajíc na povel.

„Smyslem tohoto centra je poskytnout uprchlíkům prvotní pomoc ve smyslu toho, že nebudou stát někde venku. My jim dáme najíst, napít, vysvětlíme, kde jsou, že musí projít základním registračním procesem na území České republiky,“ dodává. To mimo jiné znamená základní lustraci ze strany policie, udělení pobytového víza, registraci do systému veřejného zdravotního pojištění a vydání průkazu pojištěnce nebo zavedení do evidence Úřadu práce, aby uprchlík mohl případně získat i nějakou prvotní finanční pomoc.

„Jsme také v kontaktu s humanitárními organizacemi, které pomáhají zprostředkovat ubytování, věcnou pomoc a podobně. Primárně se snažíme lidi, kteří přijdou sem do Ústí, umisťovat na území Ústeckého kraje,“ vysvětlil Martin Laníček. Přitom se pracovníci snaží uprchlíky ubytovávat tak, aby nebyly tříštěny rodinné či jiné vazby lidí, kteří z Ukrajiny přišli.

Podle Laníčka se aktuální čekací doba na základní odbavení pohybuje v rozmezí pěti až šesti hodin. „Očekáváme ale, že se to bude časem prodlužovat. Lidé, které tady teď vidíte, jsou ti, kteří se zvedli jako první bezprostředně po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Oni tady totiž zpravidla mají nějaké příbuzné nebo známé, kteří sem přišli už před lety například za prací. Každým dnem sem ale budou přicházet lidé, kteří už tu nikoho nemají,“ vysvětlil s tím, že to bude mimo jiné znamenat rostoucí poptávku po ubytování. „Snažíme se využívat dlouhodobé nabídky na ubytování. Pokud někdo řekne, že uprchlíky ubytuje na týden, tak to nic moc neřeší,“ dodal.

Martin Laníček potvrdil, že vlna solidarity českých občanů je obrovská. „Lidi jsou úžasní, neustále se ptají, jak mohou pomoci. Úžasní jsou také dobrovolníci, kteří zde pracují, včetně dobrovolných hasičů, kteří obstarávají základní logistiku,“ řekl. Ptám se ho, jestli je něco, co v centru akutně chybí. „Jsou to tlumočníci, těch se nám zoufale nedostává. Zatím nám sem chodí překládat zpravidla Ukrajinci, kteří zde již řadu let žijí. Ale nemůžeme po nich chtít, aby tu sloužili dennodenně 12hodinové směny. Nehledě na to, že s narůstajícím přílivem uprchlíků budeme tlumočníků potřebovat mnohem víc,“ zdůraznil.

Čekat několik hodin na zmíněnou proceduru rozhodně není nic příjemného. V budově bývalého rektorátu UJEP jsou k dispozici dvě tělocvičny, které se změnily v jakési odpočinkové zóny. Lidé zde posedávají na lavicích, židlích, je zde i možnost na pár desítek minut složit hlavu na provizorních lehátkách.

V každé z tělocvičen jsou k dispozici stoly s různými druhy potravin a nápojů. „Mohou si vzít cokoli. Když někdo chce uvařit čaj nebo kafe, uvaříme. To vůbec není problém. Nikdy v životě jsem neviděla tak vděčné lidi. Hrnou se mi slzy do očí, když vidím jejich vděk za to málo, co jim tady můžeme dát,“ řekla mi Zdeňka, jedna z dobrovolnic.

Na své „odbavení“ čekají vesměs maminky s dětmi, občas i celé rodiny. Mezi nimi se pohybují dobrovolníci a dobrovolnice v zelených vestách a ptají se, zda něco nepotřebují. V pravidelných intervalech přichází jeden z tlumočníků (v modré vestě) a vyvolává číslo. To znamená, že na konkrétního člověka přišla řada a odebere se k výše popsanému registračnímu procesu.

„Za těch pár dní už jsme se tu setkali s různými osudy. Nejvíc mě dostala paní, která se sem vydala s osmidenním miminkem, přitom na cestě strávila šest dní. Si to představte, ona porodila a za dva dny už utíkala před válkou,“ popsala dobrovolnice. Také ona si myslí, že silnější uprchlická vlna nás teprve čeká. „Zatím si sem pro uprchlíky chodí většinou jejich příbuzní nebo známí, kteří jim dokáží poskytnout střechu nad hlavou. Až přijdou úplně bezprizorní lidé, budeme vítat každou nabídku na ubytování, která se objeví,“ dodala Zdeňka. A přeje si, aby vlna solidarity, na které se Češi vezou, příliš rychle neopadla.

 

Autor: Petr Musil, CNN Prima NEWS