K požáru v Českém Švýcarsku se sjeli dobrovolní hasiči z širokého okolí Děčínska. V mnoha případech se angažují celé rodiny. S plameny bojují partneři, partnerky, prarodiče, rodiče, děti i vnuci.

 „O požáru jsme se dozvěděli z médií,“ vysvětluje pětadvacetiletá Michaela Smolková. Tuto mladou učitelku mateřské školky v Hrobčicích přivedla mezi dobrovolné hasiče láska. Hasí teď spolu s partnerem. Během prázdnin jí prý naštěstí odpadly starosti s uvolňováním ze zaměstnání. Ve sboru jsou spolu s Janou Čapkovou, místostarostkou obce, jediné dvě ženy, a jak teď pozorují, často i jediné hasičky u zásahu.

„Kluci odjeli na místo zkázy hned v pondělí a trochu zmapovali terén. Já s Janou jsme za nimi dorazily až v úterý,“ popisuje situaci. Nejprve jim vozily jídlo a pití, od středy to už vypuklo natvrdo i pro ně. První dojem z požáru byl prý strašlivý. Apokalypsa. Vysoké plameny, dým, pocit, že peklo nikdy neskončí. Rozbalování hadic a hašení ve velmi náročném terénu v clonách dýmu považuje za nejextrémnější věc, kterou kdy ve svém životě poznala. Hasičský tým z Hrobčic přijíždí na místo vždy brzy ráno a domů se vrací pozdě večer. Na otázku, jak dlouho se ještě bude pohybovat v tomto režimu, Michaela Smolková odpovídá: tak dlouho, jak to bude nutné. „Pořád se objevují nová ohniska požáru,“ zmiňuje. Že je hasička, děti, které učí, podle ní asi nevědí. „Možná jim po prázdninách budu o velkém ohni, adekvátně jejich věku, vyprávět,“ říká s úsměvem.

Dobrovolný padesátiletý hasič Martin Tesař pracuje v civilním životě jeko profesionální řidič nákladního auta. Spolu se svým sborem dorazil k požáru z Dolního Podluží, z obce s asi tisícovkou obyvatelů, která leží kousek od Varnsdorfu. Hasičem byl už jeho otec a teď už jím je i syn. Také on v Českém Švýcarsku zasahuje.

Když loni osmnáctého června hořel les u Jetřichovic, Martin Tesař si myslel, že už nic většího nezažije. Letos se mu tak potvrdilo, že člověk nemá nikdy dopředu říkat „už nikdy“. První den asistoval u požáru od sedmi ráno do půl jedné v noci. Po kratičké pauze pak pokračoval od čtyř hodin od rána opět až do večera.

„Nemám rád, když někdo přistupuje k podobným katastrofám jako zážitku. Požár není zážitek, ale peklo,“ naráží na některé turisty, kteří se přijeli podívat, aby se vyfotili s kulisou ohně na sociální sítě, a cítili se dotčeni, že policie postižená místa uzavřela. Martinu Tesařovi se v prvních hodinách požáru jevila celá organizace jako větší improvizace, než by měla. Za nejdojímavější zkušenost naopak považuje spontánní občerstvení, kterým jsou hasiči ze všech stran zahrnováni. „V dnešní době, kdy se všechno zdražuje, úplně obyčejní lidé, ale i hospody, penziony, které přišly o turisty, ti všichni nanosili tolik jídla a pití, že je ho až moc. Navařili guláše, napekli koláče, nasmažili řízky. Při vší zkáze to člověku dává příjemný pocit, že přece jen žije mezi dobrými lidmi,“ uzavírá Tesař.

Sedmačtyřicetiletý Václav Danita, velitel dobrovolných hasičů z Krásné Lípy, si byl jako jeden z mála dobrovolných hasičů ochotný pár minut povídat i při zásahu během malé pauzy. Počáteční zádrhele hodnotil smířlivěji než jeho kolega z Dolního Podluží. „Na tu bídu, jak se všechno organizovalo za pochodu a bez zkušeností s tak obrovským požárem, mi průběh nepřišel úplně nejhorší“, hodnotí situaci.

Jako zaměstnanec městského úřadu se dozvěděl o požáru mezi prvními a i jako velitel krásnolipských dobrovolníků byl u zásahu hned. Na nějaké „pocity“ v tu chvíli nebyl čas, protože první dojem působil hrůzostrašně. Dobrovolným hasičem je od osmnácti let. Stejně jako většinu „kluků“, které zná, ho k hasičům přitáhla jak rodinná tradice, tak zájem o hasičskou techniku a pocit užitečnosti.

„Manželka věděla, do čeho jde,“ reaguje na dotaz, jak snášela první dny jeho nasazení, když krajinu široko daleko osvětlovaly šlehající plameny a kouř z hořící oblasti byl cítit až v Praze. Synovi Václava Danity je šestnáct let. K požáru se ke své velké lítosti nedostal, ale na tátu je hrdý. „Hoteliéry, majitele penzionů, všechny, které cestovní ruch zaměstnává, upřímně lituju,“ uzavírá své vyprávění Danita.

Rád bych tak vyzval lidi, kteří chtějí pomoct, aby se sem vypravili. Nejen na otočku s vlastními svačinami, ale i dát si něco k jídlu, ubytovat se. To by teď pomohlo nejvíc.

 

autor: DENISA PROŠKOVÁ