Jejich činy jsou různé, ale všechny obdivuhodné. Záchrana života vlastního táty, pomoc potřebným, ale třeba i zlato z evropského šampionátu v šachu. Což o to, takových příběhů bychom jistě našli víc. Ale tady mluvíme teprve o dětech. I těm patřil rok 2022.

Ještě není ani plnoletý, ale už má jasno, čím by chtěl být a co by chtěl dělat. „Rád bych se stal záchranářem, nejlépe leteckým záchranářem,“ říká mladík, který před měsícem přebral ocenění v anketě Dítě Česka, uspořádané organizací UNICEF ČR. Vysloužil si ho za neustálou pomoc druhým. Na začátku března se vydal se záchranářskou organizací Royal Rangers pomáhat k ukrajinským hranicím.

„Vydal jsem se hned za ním, což byla další chyba, vjel jsem do čerstvého sněhu a urvalo se to pode mnou taky.“

„Zúčastnil jsem se konvoje, který jsme vypravili na hranice se Slovenskem a do Lvova,“ vypráví. Jeli s kolegy pro handicapované děti a starší lidi. „Nejsilnějším zážitkem pro mě bylo, když jsme je přivezli do Česka. Jakmile jsme přejeli hranice a oni poznali, že jsou v bezpečí, spadlo z nich veškeré napětí. Najednou nám začali vyprávět, odkud jsou a co se u nich děje.“

Matěj Strnad, student Střední zdravotnické školy v Chebu, má v sobě pomoc ostatním odmala. „Ještě jsem ani neuměl psát a počítat, když jsem se dal k dobrovolným hasičům. Ve dvanácti jsem se přidal k Royal Rangers, což je taková obdoba Skautu. Bavilo mě to, začal jsem dělat figuranta při kurzech, koukal jsem pod ruce zkušenějším kolegům a v patnácti se stal pevným členem týmu,“ popisuje.

Od té doby má za sebou četné záchranářské akce. Loni v létě například pomáhal při outdoorovém závodu se psy, kdy se osmnáct lidí najednou začalo topit v jezeře. „Měli překonat krátký úsek, ale zhoršilo se počasí, byly vlny, psi stále na vodítkách a byl z toho malér,“ vzpomíná. Při pandemii covidu se s kolegy snažil postarat o lidi s horším průběhem, jimž se nedostávalo nemocniční péče.

Když má volno, bere si mladík ze Sekerských Chalup u Mariánských Lázní v zimním období hlídky v projektu Mountain Rangers. „V Českém a Slavkovském lese u hranic pomáháme turistům v nesnázích. I v těchto nízkých horách totiž mnozí přecení své síly a schopnosti.“

Šachy, atletika, basketbal, housle... Jednoduše řečeno: hlavně se nenudit! Nikola Kůsová má za sebou nabitý rok, ve kterém měla o zábavu postaráno. A je nutné dodat, že ten rok byl taky mimořádně úspěšný. Nikola vyhrála šachové mistrovství Evropské unie v kategorii do deseti let, které se konalo v Peci pod Sněžkou. Tam se hrálo v klasickém šachu. Dva týdny poté se stala mistryní republiky v rapid šachu, což je zrychlená verze této hry, když vyhrála osm z devíti partií. Přehlídku úspěchů doplňuje třetí místo z mistrovství republiky v klasickém šachu.

Kde se v mladé dívce vzala vášeň pro tak náročnou hru? „Paradoxně já sama vůbec nejsem šachistka,“ říká maminka Lenka Kůsová. Ovšem děti k šachu přivedla. Starší syn Jakub Kůsa je juniorským reprezentantem. „Díky němu Nikolka odmalička sahala na figurky, hrála si s nimi, a tak jsme ji taky přihlásili do oddílu. Bavilo ji to,“ vzpomíná Lenka Kůsová, nyní už taky šachová funkcionářka.

Nikola ovládá šachy od čtyř let. Doma často hraje s bratrem, okoukává a učí se od něj. Důležitou součástí jsou rovněž tréninky atletiky a basketbalu.

„Nikolka musí mít fyzické vybití, nemůže jen celé dny prosedět u šachovnice. Kondice je u šachů důležitá zvlášť při dlouhých vážných partiích,“ popisuje Lenka Kůsová, proč má její dcera jeden trénink za druhým. Šachy však zůstávají mezi ostatními sporty tím hlavním.

Jednoho dne by to nadějná šachistka chtěla dotáhnout na velmistryni. „Větší pocty v šachu dosáhnout nelze,“ potvrzuje Lenka Kůsová. Dosud tento titul získalo pouze dvanáct žen z Česka a Československa. Dočká se jednoho dne i šachistka z Nové Role u Karlových Varů?

Otec Vilém a syn Albert ze Vsetína. Oba mají rádi hory, oba rádi lyžují, Albert už od tří let, a tak spolu vyrážejí na skialpinistické túry. Na jednu takovou, když byli v Tatrách, vyrazili v úterý desátého května. Lákal je vrchol štítu Baranie rohy.

„Podmínky byly náročné,“ začíná vyprávění Vilém Melichařík. „Sníh byl těžký, teplota vysoká. Proto jsme dolů chtěli sjet stejnou cestou, kterou jsme vyšli nahoru. Jenže jsme byli příliš sebevědomí a při sjezdu víc natáčeli videa, než abychom dávali pozor na nebezpečí.“

Když jel zrovna první Albert, chybně sjel do žlabu, jímž se dvojice nechtěla vydat – a strhl lavinu. „Lekl jsem se,“ líčí otec. „Vydal jsem se hned za ním, což byla další chyba, vjel jsem do čerstvého sněhu a urvalo se to pode mnou taky.“ Lavina se naštěstí v dolině rozletěla doširoka a dvojice zůstala nad sněhem. „Zavolali jsme na sebe, jestli jsme O. K. Albert odpověděl klidným hlasem, že mu nic není, a začal po svahu sbírat lyže a hůlky. Já si toho moc nepamatuju, protože jsem měl mžitky před očima, omdléval jsem. Nemohl jsem se zvednout.“ Drama vrcholilo. „Nefungovaly nám mobily, tak jsem Albertovi řekl, že musí sjet pro pomoc do Téryho chaty.“ Albert se vydal sám na lyžích k chatě, kde zalarmoval pomoc. Otce dopravil do nemocnice vrtulník.

Lékaři zjistili vykloubenou kyčel a naštípnutou pánevní kost. Dva měsíce Vilém Melichařík nemohl chodit. „Ale je to dobré, byli jsme už i na lyžích,“ hlásí radostně a přiznává, že k horám teď mají oba větší respekt. Vyrazili znovu i na Slovensko. V listopadu jeli do Starého Smokovce pro věci, které tam v květnu zanechali. „Nahoru jsme ještě nešli, ale na jaře se chystáme na Téryho chatu,“ říká Vilém Melichařík. Na syna je hrdý. I slovenští záchranáři se uznale divili, jak si Albert v kritické situaci poradil.

 

autor: Jiří Kratochvíl